MŮJ PŘÍBĚH O VYHOŘENÍ

Právě sedím u Labe, miluji jeho vůni a energii. Jsem v období menstruace, pouštím vše, co mi již neslouží. Zítra mne čeká nové zrození, již 42. Mám potřebu vyjádřit se slovně a tím i uzavřít svůj, dnes již vlastně starý příběh, a tak započít nový. Proto píši tento článek, ne pro politování nad mým životem, ale podělit se o část mé cesty, kterou věřím prožili, či prožívají někteří z vás a může být třeba inspirací.
Už to budou skoro 2 roky, kdy jsem ukončila své veškeré aktivity a stáhla se do ústraní. Procházela jsem fází vyhoření, velkého vyčerpání, vše co mohlo, se mi v životě zhroutilo. Prožívala jsem stavy úzkosti, stresu, tlaku, paniky, nespavost, škubání těla z nervů, když jsem ležela v posteli. Signály mého těla jsem dlouho neposlouchala. Až jsem došla do fáze, kdy jsem se při vyřizování obyčejného e-mailu rozklepala, houpala jako autista, hodiny brečela a nebyla jsem schopna nic. Do toho jsem navýšila své berličky – kávu a cukr. Chodila jsem každý den do kavárny, bylo to místo, kde jsem si mohla oddychnout. Ze svého domova jsem si vytvořila kancelář a již jsem klid v něm nenacházela. Ovšem to jsem ještě netušila, jak káva a cukr stavy, které jsem měla, ještě zhoršují (o tom někdy příště). Největší chvíle pohody, klidu, zvnitřnění jsem prožívala v přírodě. Vždy, když mi bylo ouvej, tedy denně, jsem si chodila k Labi odpočinout. V ten moment jsem cítila, že nepotřebuji terapeuta, tím je pro mne příroda, ale odejít z prostředí a od lidí, kde jsem se necítila dobře. Dát si od všeho pauzu, klid. Protože jakýkoliv požadavek, tlak, vyvolával ve mne obrovský stres. Ten, kdo neprošel fází vyhoření, si asi těžko umí do tohoto vnitřního stavu vžít. Pro mne to znamenalo zanechat i aktivity, které jsem 10 let milovala, ztotožnila se s nimi, žila a to byl svět Loona Dance. Má bytost volala o pomoc, že je čas na změnu, jít svou vlastní cestou. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem byla zcela bez peněz, bez domova. Pracovat jsem nemohla, hluboko uvnitř jsem cítila, že i přes finanční nejistoty, je třeba prostě vše pustit a jen být. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat. A tak jsem vše pustila a nechala se vést. Přátelé mi poskytli azyl. Žila jsem v krásném domečku a starala se o jejich zahradu a sbírala její plody. Byla jsem v lůně přírody, sama, v klidu, jak jsem si přála. Byl to ale velmi náročný, těžký proces. Někdy jsem prožívala chvíli totálního bahna, zoufalství, beznaděje, paniky, ležela jsem s pláčem na zemi a prosila o pomoc. Někdy zase pocity krásné boží přítomnosti, lásky, že vše je v pořádku a vůbec nic nepotřebuji, jen být a cítit se. Odevzdávala a pouštěla všechny své role, se kterými jsem se ztotožnila, především role taneční lektorky Loona Dance, což bylo pro mne nejtěžší. Odstřihla jsem hodně lidí, stáhla se do ulity. V kontaktu jsem byla nejvíce sama se sebou a s blízkými přáteli, kteří mne obrovsky podporovali na mé cestě a měli pro mne pochopení – NE odsouzení, že nepracuji. Vlastně většinu nejmilovanějších přátel mám z „klanu“ Loona Dance. Díky této 10 leté životní cestě jsem potkala mnoho úžasných žen a jsem moc vděčná za naše přátelství, jsem vděčná za mnoho dalšího. Život asi testoval mou důvěru v něj, v sebe. Připadala jsem si jako v temném tunelu, kdy vůbec nevidíte kam jdete, jen věříte ve světlo na konci tunelu, ale kde je ten konec? Kráčela jsem krok za krokem a někdy zakopla, spadla ještě hlouběji a pak zase vstala. Má vnitřní síla mne vedla.
Pak se stal zázrak koncem roku 2022, skrze kamarádku mi do života přišel muž a já věřila celým svým bytím, že se mi splnil můj životní sen a to životní partner. Zprvu zdálo se to jako pohádka, přijal mne k sobě se vším všudy. V únoru minulého roku jsem se odstěhovala za ním na Šumavu, zařídili si společně náš domov a vše jelo jak po másle. Ale tato pohádka brzy skončila, v dubnu jsem dostala košem a vše bylo pro mne velkým šokem. Nechci zde rozebírat detaily, byla to pro mne tvrdá životní lekce. Nikdy jsem tolik nevěřila, neodevzdala se muži, ztratila jsem ale samu sebe, svou veškerou pozornost a lásku jsem směřovala jemu, nikoho jiného jsem tam neměla. Hodně jsme si vzájemně odzrcadlili naše hluboká vnitřní zrazení, naše vzorce. Prostě jsme nebyli pro sebe stvoření, ale bylo to pro nás oba velké ponaučení. Já se zase musela postarat o sebe, nevěděla jsem kam jít, práci jsem ještě neměla, tedy ani žádné peníze, všechny věci přestěhované na Šumavě. Pro mne to byla ještě těžší výchozí pozice. Panika, úzkosti, strach se opět dostavil. Ale vděčím přátelům i svým bývalým partnerům, že mi moc pomohli.
Od května do října minulého roku jsem se stěhovala 4x, neměla jsem na nájem, tak jsem se stěhovala od přátel k přátelům, kteří mi poskytovali azyl. Dělala jsem si ze sebe srandu, že cestuji s růžovým kufříčkem s nápisem „Chcete mne?“:) , no někdy jsem se upřímně smála nad sebou a někdy mi bylo zase do pláče.
Nyní už mám stabilnější – dočasné bydlení. Práci, no tu už vlastně ne, byla pro mne vyčerpávající, tak jsem dala k březnu výpověď, ale pomohla mi splácet mé závazky, postavit se zase na nohy a dala mi další cenné zkušenosti.
Od dubna jsem zase nezaměstnaná a vše nové mám před sebou. Dopřávám si teď nějaký čas volna a neztrácím naději a víru, že zde mne vše krásné čeká – partner, domov, rodina, tvorba, smysluplná práce, vše je možné :). A co bych moc ráda? Zase rozjela tanečky, ženské kruhy, moc mi to vše chybí.
A proč se to vše událo a co z toho vyplývá? No osobně to vnímám, že jsem od života dostala druhou šanci a tvrdou lekci, že nemůžu jet stále jako tryskomyška, všem vyhovět, vše zvládat sama, že je třeba umět říci NE, říci si o pomoc, nastavit si hranice, na 1.místo dát sebe – pečovat o sebe, naplňovat své potřeby, starat se o své tělo i Duši s láskou a něhou – být k sobě laskavá a jemná, zdravě vyvažovat aktivitu x odpočinek a mnoho dalšího. Ikdyž jsem mnohé z toho předávala ostatním ženám, prostě kovářova kobyla. Vše beru jako zkušenost, ničeho nelituji. Dalo mi to hodně, cítím se o dost silnější a ikdyž nejsem 100%, tak více vnímám, jak nakládám se svou energií, jsem k sobě citlivější a více asertivní. Někdy mne to vtáhne do starých vzorců, ale jsem ráda, že to zachycuji a měním. Krok za krokem. Vždyť jsem tak žila 42 let, tak buď k sobě milá ženo trpělivá a laskává.
Děkuji všem, kdo jste dočetl až jsem. Snažila jsem se co nejstručněji vše popsat.
A HLAVNĚ DĚKUJI Z CELÉHO SRDCE PŘÁTELŮM, kteří stáli a stojí při mne, kteří mi moc pomohli, a bez kterých bych to nedala.
O hojnost opravdových přátel nemám nouzi. DĚKUJI. 
S láskou,
Gabriela Borská
6.4.2024

Můj příběh o těhotenství, potratu, o síle ženství a podpory

Dnes je novoluní a vnímám, že nyní je ideální čas napsat tento příběh a zároveň jej tím uzavřít. Je to cca  9 měsíců, kdy jsem byla v rozchodové fázi s mužem, o kterým jsem věděla, že není pro mne tím správným a tento vztah je pro mne destruktivní. Nenašla jsem však v sobě sílu říci odcházím, je konec a tak přišel zásah z nebes. Otěhotněla jsem neplánovaně a to mne ještě více ukotvilo v rozhodnutí opustit tohoto muže. Jeho chování, postoj a totální nepodpora mne jasně varovala, jdi dál má milovaná, dokud jsi ještě silná. Každý z nás, tehdejší partner, tak i já, si procházel vlastním příběhem, svou realitou, a to se neslučovalo absolutně s naší společnou cestou. Nechci jej jakkoliv hanit ani se vracet, co kdo komu ne/udělal, mělo to svůj smysl a každý z nás si své odžíval. Těhotenství bylo v první chvíli pro mne šok, ale záhy přišel mílový skok a já procítila obrovskou radost a požehnání, že jiný život se ve mne rodí. Tak jsem se smířila s osudem, že budu jen já a malé v rodině neúplné. Má ideální představa byla  a je jiná, tedy v harmonický partnerský základ přivítat společně tento zázrak. Avšak víru ve vyšší síly mám dosti a tak vím, že vše má svůj smysl a není třeba nad tím lámat pěstmi. Každým dnem jsem se těšila a mluvila k malé, pozorovala, jak ve mne se vše mění a plod zraje. Brzy však přišel další zásah z nebes veliký, který mne naučil jak život se rychle mění a není třeba ztrácet ani chvíli. Byla jsem na první kontrole a já se radovala vesele, když jsem ten zázrak malinký viděla na obrazovce, jak krásně je zasezen uvnitř v děloze a těhotenství není mimoděložně. Má gynekoložka mně však vyvedla z omylu a to velmi laskavě a soucitně, že zde není žádný tlukot srdce, plod se nevyvíjel hladce. Jsem vděčná, že má gynekoložka je tak úžasná a ctí i cestu alternativní. Tedy nabídla mi dvě možnosti, buď jít do nemocnice, kde plod vyjmou po chvilce, nebo počkat, než se spustí menstruace. Za mne volba byla jasná, nepůjdu do žádné nemocnice, důvěřuji svému tělu, které ví, co a jak se má dít. Tedy jsem čekala 2,5 týdne s neživým miminkem ve svém lůně. Však stále jsem jej cítila, každý den hladila a k němu promlouvala, cítila, že je to ona, má malá dcera, která by již touto dobou byla porozena a po mém boku žila. Na tento den nikdy nezapomenu, 27.7.2020. Ráno se mi začala spouštět menstruace, na bolesti netrpím, ale tentokrát to bylo silný. Přicházely velké bolesti jako když vám někdo řeže a bodá do dělohy, avšak mezi tím přicházely i pocity blaženosti. Mé bylinky, ani olejíčky na tuto bolest nepomáhaly, vše zesílilo k poledni, kdy jsem prožila nebolestivější chvíli. Pocity blaženosti jako by nebyly, jen řezavé bodání a řezání, jako by chtěl někdo vytrhnout dělohu z mého lůna, sílilo krvácení a vše se proměnilo ve řvaní a brečení. Volala jsem doktorce, co s tím, co by na bolesti zabralo, do nemocnice se mi nechtělo. Doporučila mi Ibuprofen 400, s tím, že pokud si nejsem jistá, ať dojedu do nemocnice. Stále jsem však měla pevnou víru, že vše je v pořádku a zůstanu raději doma v klidu. Tehdejšího muže jsem do lékárny poslala, ten čekal doma připravený na odvoz, když bych zavelela.  Jediný, co v tu chvíli mne zajímalo, „dej už sem doprdele ten Ibuprofen :D“. Dal mi jeden, já si však vzala vzápětí ještě jeden. Postupně křeče, bolesti ustupovaly a já zase zažívala tu blaženou chvíli, kdy nic nebolí. Toto trvalo pěkně dlouhou chvíli, snad 5, 6 hodin, nepamatuji si přesně, usnula jsem na chvíli. Večer pak cestou na záchod jsem cítila, jak něco velkého se ze mne uvolnilo. Bylo to mé malé, větší než zapalovač, chvíli jsem jsem si jej prohlížela a s lákou rozloučila, do záchodu spláchla. Nic jiného mne v tu chvíli nenapadlo, později mé srdce zaplakalo, že někam pod zem v přírodě jsem jej s úctou nepohřbila a pěkně se s ním rozloučila. Na kontrole mne paní doktorka pochválila, jak jsem vše krásně zvládla, že jsem plně vyčištěná a není třeba dále chodit na dočištění, a že jsem si prošla takovým mini porodem přirozeným.

Minulý rok byl pro mne nejtěžší v životě, největší bolest, kterou jsem si prožila, zároveň s tím i velkou radost, požehnání, mne velké posílení. Nikdy jsem nepocítila takový velký klid, sílu, požehnání, radost, pevnost, víru, když jsem v sobě malé měla a cítila, že vše je v pořádku a nic mne jen tak nesemele, že udělám vše pro to malé. Vím, že vše bylo dáno osudem a jsem ráda za to vše prožité, otevřelo mi to cestu k energii mateřské a věřím, že jednou se dušička vrátí a budu ji hrdě držet v náručí, s jejím otcem po boku, dáme ji láskyplnou rodinu. A když ne, nic se taky nestane.

Co bych ráda vyzdvihla je síla ženství, vzájemné podpory a sounáležitosti. Po celou tuto dobu mého krátkého těhotenství a potratu, jsem získávala neskutečnou podporu od všech žen (má rodina, rodina mého ex-partnera, ženy, které to se mnou sdílely, a také ženy z Loona Dance Academy). V této době probíhal intenzivní výcvik a já se mohla se ženami podělit, zatancovat si (to mi dělalo nesmírně dobře), byly obrovskou podporou a to mne také drželo nad vodou. Já si prožila skutečnou sílu ženství, ženského kruhu, opravdovou sounáležitost, sesterství, lásku, přijetí. Po celou dobu jsem cítila neskutečnou sílu, vděčnost, pokoru, víru, že toto vše je se mnou, ženská síla a Bůh všude zdejší „nade mnou“. Na závěr jsem si dovolila pohýčkat a douzavřít mé malé nenarozené děťátko úžasným Rituálem zaviňování od Diany Novotné, neboť jsem si vším tím procesem uvědomila, jak sama na sebe dokáží být neskutečně tvrdá a hrubá a to se velmi intenzivně odráželo ve vztahu. Tedy stále je pro mne velikým úkolem být hlavně k sobě laskavá a něžná.

Z celého srdce vám děkuji všem, Lucii Kupcové – žena, která mi byla také velkou podporou, a díky ni jsem součástí nádherného projektu,  Loona Dance Academy, který založila, a já se mohu potkávat s mnoha dalšíma krásnýma ženama.

S láskou

Gabriela Borská

13.3.2021

Čas osvobození

 

Před pár lety jsem psala článek na téma láska je svoboda a svoboda je láska, alespoň tak to vnímám, na té úrovni, kterou prožívám. Opět se mi vrací opouštět a nechat jít milého, ikdyž srdce mé nechtělo jiného. Každý máme cestu svou, mne určeno procházet často touto zkouškou. Cítit k muži hluboký cit, ale zároveň vědět, že nastal čas jej nechat odejít. Dát mu svobodu a nechat jej tam kam má dojít, k jiné ženě, která se s ním má spojit. Někdy mé ego, mé lpění jej nechce pustit, visí na něm a nechce dojít k zapomnění. A já si říkám, jak mne to zase moc učí, jak lásku činit svobodnou a svého milého nechat odejít za jinou, ikdyž ještě nezhmotněnou. Srdce mé je bolavé a touží po tom jediném, avšak vím, že tudy cesta nevede. Jen toto sváže jeho i mne a nenechá odejít k té pravé milované. Je zase čas jít, sbohem má lásko, nechť můžeme oba svobodně žít a zbytečně se tak netížit. Víra a vědomí v to, že je to správná cesta, jenž zavede nás na ta správná místa, je to, co mne drží nad vodou, abych se dál neutápěla v těch emocích smutkem zahalených. Nechávám Tě odejít a uvolňuji otěže Tobě i sobě, cítím vlnu přílivu lehkosti a radosti. Vím, že v mém srdci zůstaneš navždy, ale již jako krásná vzpomínka, blízký přítel, co k té pravé cestu našel. Již mnohokrát si procházím tímto procesem, co učí mne, kde lpěla a závisela jsem, že pro mne láska je v té svobodě, můžete někoho hluboce milovat, ctít si jej, ale nechat odejít jej, protože víte, že je toto nejlepší pro vás i pro něj. A že v náručí jiné ženy bude žít šťastněji. I já můžu kráčet svobodněji a tak i rychleji dojít k tomu, který určený je mi. Touto zkouškou já odhazuji další závaží a kráčí se mi o něco lehčeji.

Děkuji všem mužům, kteří v životě prošli mi, jsou to nádherná stvoření. Měla jsem tu čest poznat v jejich náručí krásu, radost, smutek i bolest, cítit rámě rytíře a ochránce, cítit se nechtěná a odmítnutá, někdy ztracená a méněcenná, cítit se blažená, milovaná a okouzlená. Procítit paletu různých barev a jejich odstínů. Vidět skrze ně sebe, kde všude nejsem dokonalá, kde se cítím, ještě nevyzrálá, ale i krásu a sílu, která se tam ukrývá, ještě vím, že mne čeká cesta dlouhá. Budu snad někdy zcela dokonalá? Kdepak, ne, to je jen iluze, to je cesta má, neustále prožívání a objevování a vlastně mne to i celkem baví. Někdy je to náročné a přeji si jen klid, ale život je pohyb, ten nelze zastavit. Duch prahne po poznání a k růstu jej stále něco popohání, zastavit se je jako smrt, kde není pohyb, není růst. Co byla včera dnes už není, život se tak rychle mění. Snad abychom co nejdříve dozráli a došli k svému cíli, především vnímali všechny naše kroky, které nás k němu dovedly.

S Láskou

Gabriela Borská

17.6.2019

Slova Ježíše o cestě k blaženosti

JEŽÍŠ Z KNIHY Z DOZNĚLÝCH TISÍCILETÍ:

 Co tedy máme činit my, abychom dosáhli blaženosti?

Nežijete proto, abyste žili lehce, jak po tom toužíte!

Žijete proto, abyste prožívali! Buďte proto vždy bdělí! Učte se ze svých nezdarů a učte se ze svého štěstí. Rozhlédněte se kolem sebe. Nejste na této zemi proto, abyste jí pohrdali. Musíte ji poznat, neboť každý máte tělo, které z ní pochází. Chci vám ještě jednou dát zákony, jež se zachvívají ve stvoření a jimiž podléháte i vy. Využijte času, který vám ještě zbývá do hodiny soudu.

BLAZE TĚM, KDO PŘIJÍMAJÍ SLOVO PRAVDY PROSTĚ, NEBOŤ JEJICH JEST KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ. Nehloubejte a nemudrujte o mých slovech, tím byste nikdy nedospěli ke konci. Neříkejte svým bližním o tom, čeho se ve vás dotkla, neboť vaši bližní jsou jiného druhu. Vyňali by z nich jen to, co je jim vlastní, a vás by tím zmátli!

BLAZE TĚM, KDO JSOU TRPĚLIVÝ A MÍRNÍ, NEBOŤ ONI BUDOU VLÁDNOUT ZEMI. Učte se čekat a učte se mírnit, pak budete mít jednou v sobě moc podmanit si jiné lidi. Vaše vlastní kázeň ukázní druhé!

BLAZE TĚM, KDO MUSÍ PROCHÁZET UTRPENÍM, NEBOŤ ONI BUDOU UTĚŠENI. Nenaříkejte, jestliže vás potká bolest a utrpení. Snášejte je a buďte silní! Nemůže k vám žádné utrpení, které sami nepřivoláte. Poučte se však z něho a změňte se ve svém nitru. Pak od vás odpadne a budete volní!

BLAZE TĚM, KDO PROSTÍ O SPRAVEDLNOST, NEBOŤ ONI DOSÁHNOU SPRAVEDLNOSTI. Pokud se domníváte, že trpíte neprávem, prohlédněte na své bližní a odčiňte vše, co jste jim kdy udělali. A to i tehdy, když se domníváte, že jste v právu! Nikdo nemá právo způsobovat druhému bolest a utrpení! Budete-li v tomto směru čistí, pak vám žádný člověk nezpůsobí neprávem bolest a utrpení, neboť bude zahanben velikostí vašeho ducha!

BLAZE MILOSRDNÝM, NEBOŤ ONI DOSÁHNOU MILOSRDENSTVÍ. Neklamte se však a nekonejte falešné milosrdenství, ale uvažte, zda vaše dobré chtění také lidem opravdu prospívá!

BLAZE POKOJNÝM, NEBOŤ ONI BUDOU NAZÝVÁNI DĚTMI BOŽÍMI. Mít v sobě mír a pokoj a zprostředkovat jej lidem, to vyžaduje takovou čistotu duše, že jen málo lidí na zemi se již může nazývat dětmi Božími. Člověk, který má v sobě opravdový mír, Boží mír, bude pro své bližní úlevou a balzámem, bude jejich rány léčit již pouhou svou přítomností!

BLAZE TĚM, KDO TRPÍ PRO SPRAVEDLNOST, NEBOŤ JEJICH JEST KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ. Trpět pro spravedlnost znamená trpět pro pravdu. Vzít na sebe vše a překonat všechno, aby mohla zůstat pravdivým, je pro člověka na jeho cestě stvořením nejtěžší. Znamená to vše: žít spravedlivě a pravdivě až do nejmenších maličkostí. Bude to vyžadovat mnoho bojů a utrpení. To bude prožití, opravdové prožití na celém putování člověka stvořením. Taková má být jeho cesta, aby ho mohla vést do království nebeského.

BLAZE TĚM, KDO JSOU ČISTÉHO SRDCE, NEBOŤ ONI UVIDÍ BOHA. V těchto slovech spočívá všechno, to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout: vidět Boha v jeho dílech. Srdce člověka musí být čisté a jasné jako křišťál, aby mu žádné zakalení nebránilo vidět. Vidět znamená poznat! Člověk, který je čistého srdce, zde dokončil svůj úkol a může pak stoupat ke světlu.

 

S Láskou

Gabriela Borská

10.3.2019

Ztracená zář

Má milovaná,

kam ztratila se Tvá zář? Proč máš tak zahalenou tvář? Ty si dříve tak nádherně zářila, něhou a láskou obklopována si byla a světlem si pro nás byla. Proč tolik hrubosti je v Tobě viděti, je za tím smutek a bolest, jenž musela si protrpěti? Ty naučila ses pod maskou hrubosti vše krásné skrývat, snad v domnění, že Tě to ochrání. Omyl to byl ale největší, protože ochuzuješ sebe i nás o ten dar nejposvátnější. Tvůj jemnocit, něha a láska klenoty Tvými jsou, ale ty stále kráčíš s tváří posmutnělou, pod nánosem tíhy, tvá hrubost stále sílí, a tak ta nádherná zář, to světlo se vytrácí, ale ještě je čas, snad se ta zář zase k nám navrací. Snad nespokojenost a smutek v tom, že nejsi sama sebou. Ty potlačuješ to nejpřirozenější, své dary nejvzácnější, pro které si tu byla stvořena, aby si nám život a cestu domů prosvětlila. Tak již odhoď své masky, svou hrubost, ničemu neslouží, jen uvrháš sebe a nás do temnot. Rozžehni tu jiskru světla v sobě, ukaž svou zranitelnost, svou sílu v jemnosti a něze. Ničeho se neboj přeci, jsme Ti tu ku pomoci. Otevři se svému daru a dej smysl životu svému. Zachraň tím sebe, zachraň tím nás, ať tím světlem unikneme temnotě. My jsme svět, všichni lidé, co tu žijí společně se vším živým i neživím, a bytosti, které třeba nevidíš. Tvé světlo ovlivňuje nás, tak projasni svou zář.

 

S Láskou

 

Gabriela Borská

 

19.2.2019

Příroda

 

Není lepší oáza klidu, než být v tichu a poslouchat přírodu.

Vše je jako krásná symfonie, co své zvuky vyluzuje.

To vše pohladí Tvé srdce, duši Tvou a poléčí tu část v Tobě bolavou.

Ty víš, že vše je správné a jak má být, jen tu skutečně v přítomnosti pro sebe být.

Tvé slunce se pak rozzáří a Ty vše okolo sebe prozáříš.

Jsi jak pochodeň plná síly a světla a už nic nezahalí temnota.

Ty víš, že jsi a to stačí, to je vše, co můžeš dáti.

Více už není třeba dělati, jen světlo své nechat svítiti, v radosti život žíti a druhé tím obohatiti.

 

 

S láskou

 

Gabriela Borská

 

6.1.2019

Život jako cesta

Miluji život, jak je úžasně cyklický a proměnlivý. Nikdy není stejný, trvalý ani jistý. Je to prostě jízda a nikdy není nuda. Někdy s sebou přináší smutek a pláč, někdy zase smích a zář. Pořád nám dává šanci učit se a hlavně léčit se. Pozoruji na sobě, jak krásné a božské chvíle přicházejí, a já cítím velké propojení a naplnění. V tu chvílí vím, že vše je v pořádku a jak má být. Jenže záhy ouha a z vrcholu sestupují zase níž. Přichází frustrace a zmatení a občas nevím co s tím. Co mne život zase učí, nenechá mne jen tak ladem, až mi z toho v hlavě hučí, vím, že je to velkým darem. Občas se mi nechce tam dolů do hloubek svého nitra a zřít, co mi má duše říká. Tak se bráním, nechci tam, vidět temnotu a mé stíny skryté tam. Jenže záhy mne to paralyzuje a já vím, že tak to nikam nevede. Zastavit se potřebuju a prožít si tu temnou díru. Naslouchat tomu hlasu tichému a jen být sama se sebou v klidu. Jo jak se mi nechce někdy nořit do těch hloubek a tak unikám do vnějšího světa kousek. Ale stále mne to vrací k sobě samé, však naslouchej sama sobě. Proč stále utíkáš, čeho se bojíš? Když tomu unikáš, život si maříš. A tak světlo mé prosvítí temnotu a hlubiny mé, alespoň na kousek a být tak blíže k cíli. Pak zase vyšplhat se výše díky své píli. Chvíli si užívat to světlo života, světlo v mém nitru. Pak zase poplujeme hlouběji dolů. A tak to chodí stále dokola, neb netočím se v kruhu, když volání správně uchopím, můžu kráčet po spirále vzhůru. Někdy zdá se, že velké změny neproběhly, a stále stojím na místě. Ale tam v hloubi, v té temnotě se něco dere ven, když ohlídnu ze zpět, vím, že můj život nabral nový směr, už není nic stejné, co bylo včera. Zase kus cesty jsem ušla, jen ne vždy se to může jevit tak zřetelné, ale něco se děje uvnitř mne. Tak buď na sebe hodná maličká, proč se zase tak trestáš, že nepokračuješ v cestách. Vnímej, co vše si dokázala, kde si se posunula. Pozoruj vědoměji svou cestu, po které kráčíš, možná pak více tu krásu uzříš. Žij v přítomnosti, užívej života se všemi jeho radostmi i strastmi. Ztiš se a naslouchej svému nitru. Neboj se plout stále hlouběji do temných vod, tam pro své dary si choď. Miluj se, to je to nejvíc, co můžeš si dáti a to měj vždy na paměti. A když někdy vzdálíš se, tak na cestě zas najdeš se.

 

S Láskou

 

Gabriela Borská

 

15.8.2018

JARO

Miluji jaro, kdy všechno kvete a zelená se, příroda krásně voní a probouzí se.

V nádherných barvách ukazuje svou tvář a já prociťuji tu nádhernou zář.

Zpěv ptáků je jako nádherná melodie, která každou mou buňku rozvibruje.

Motýli, ptáčci, všechen hmyz si jen tak poletují, svobodu, lehkost, hravost symbolizují.

Čerstvý jarní vzduch do sebe vdechuji a životadárnou energii v sobě prociťuji.

Vítr fouká a s vodou i listím si pohrává, vše krásné šumí a mé myšlenky rozfoukává.

Voda se vlní a břehy mele, vše nepotřebné sebou semele.

Vše je jako dokonalá symfonie, jak moudrá Matka Země je.

Já pociťuji jen klid a mír a prochází mnou velký smír.

Život je velkým darem, tak nepromarňuj jej zbytečným zmarem.

Jaro je jako Panna v lunárním cyklu ženství, jen být v silném propojení s Matičkou Zemí.

Ukazuje nám ženské kvality a naše dary, tak oslavujme život, jsme přeci její dcery.

 

S láskou

Gabriela Borská

25.4.2018

ŽENA

Žena je láska božstvím stvořena

Žena je život, co plyne jako řeka

Žena je nespoutaný oceán i klidná voda

Žena je proměnlivá a cyklická jako příroda

Žena je matičky země dcera

Ve své síle, když kořeny pevně zapuštěné má

Krása ženy je rozmanitá, pestrá, jedinečná a bezmezná

Nelze je pevně uchopit, zmocni se ji, či ovládat

Ta síla je v ní, možná někdy i skrytá,

ale tam v hloubi svého lůna tiše kmitá

Někdy je jako drak, co chrlí oheň, až jde z toho hlava kolem

Někdy píchá jako ty růže trnité,

avšak její vůní a něhou pohladí tvář i duši tvou

Svou vášní a touhou tvé tělo i smysly rozvibruje

A ty okusíš to božství, co v ní je

Buď sama sebou ženo, ve své kráse a jedinečnosti

Poznávej své dary a vychutnávej si své rozmanitosti

Projev se a obdaruj nás svými kouzly

Vychutnávej si život všemi smysly

Přijímej krásu i sílu svého muže, jeho dary i rozdílnosti

Ať společně tančíme životem v lehkosti a radosti

V lásce a intimním objetí

Vychutnávej si to nádherné božské splynutí

Miluj sebe, miluje druhé, miluj život

Tancuj, maluj, zpívej, cokoliv, prostě tvoř si pro radost

S láskou

Gabriela Borská

19.3.2018

ŽENA JAKO KVĚTINA

Nedávno jsem jela na kole podél řeky Labe. Blízko domova a krásné cyklostezky se najednou otevřelo slunečnicové pole. Žlutá krása na mne z obou stran vykoukla a já ihned zastavila. Obklopena září plna úžasu jsem nasávala tyto dary a vysílala díky Matičce Zemi. Prošly mnou krásné vjemy přirovnání ženy s květinami.

Když květina vyrůstá ze země s plně zapuštěními kořeny ve svém prostoru plným svobody, dovolí si ukázat svou plnou krásu světu, odolná vůči všemu vůči větru. Pevně si tam stojí byť jen na kratičkou chvíli, tak dlouhou nežli dojde ke svému cíli. Ukazuje se jaká je, plná života, ve své jedinečnosti a opravdovosti. Neskrývá svou krásu, je beze strachu. Je zranitelná a přesto ve své síle ukotvená. Energii a svou životodárnou sílu čerpá se svých kořenů a je si vědoma Matičky Země darů. Bez ní by nebyla nic, bez kořenů by dlouho nepřežila, uvadla a umřela.  Když má své sestry vedle sebe, jejich krása se ještě více znásobuje. Je to jak příval oslňující záře, pestrost barev, pro očí pohled blaženost uklidňující, inspirující a vyživující. Každá z nich má svůj prostor, neopičí se, neutiskují se, nezávidí, jen jsou samy sebou. Ví, že každá z nich je jedinečná a stejně krásná, prostě, jak byla zrozena, jako bohyně.

Chcete-li si květinu utrhnout, vzít ji její prostor, odříznout ji od kořenů, od matičky země, co se stane, ve vaší váze je a tam postupně chřadne, ztrácí krásu, svou zář, až nakonec uhyne.

Ve světě lidí, ve světě žen, vnímám to velmi podobně, není to sen. Bez pevných kořenů a propojení s Matkou Zemí se žena ztratí a někdy si i sem tam uletí. Snad se jednou vrátí na zem a pokryje svůj život a planetu Zem láskou i blahem. Bez svobody a prostoru k vlastnímu růstu hůře hledá žena sebe, svou hodnotu.  Je třeba se navrátit ke své prvotní síle, ke svým kořenům, načerpat energii, být plná lásky, tak rozdávat světu krásné dary a inspiraci. Naše lůno, naše pánev, naše děloha je propojení s matkou zemí, tam vše vzniká i zaniká, život, intuice, síla i naše tvořivost, všeho tam máme dost. Svými chodidly jako kořeny se spojme se zemí a načerpejme jimi životodárnou energii do svého lůna, do své dělohy. Uveďme do pohybu ten náš kotel a rozpalme tak hřejivý oheň. Sílu, která nás léčí a vyživuje a radost do života tak větší pojme. Sílu, kterou můžeme dát sobě, druhým i světu. Být zářivá ve své plné kráse a žít život v čisté lásce. Máme v sobě hodně potenciálu, tak už se neschovávejme více a vraťme se ke svým kořenům. Navraťme světu svou sílu, ctěme své muže a žijme život v radosti, lásce a hojnosti.

S láskou

 

Gabriela Borská

 

15.6.2018