MŮJ PŘÍBĚH O VYHOŘENÍ

Právě sedím u Labe, miluji jeho vůni a energii. Jsem v období menstruace, pouštím vše, co mi již neslouží. Zítra mne čeká nové zrození, již 42. Mám potřebu vyjádřit se slovně a tím i uzavřít svůj, dnes již vlastně starý příběh, a tak započít nový. Proto píši tento článek, ne pro politování nad mým životem, ale podělit se o část mé cesty, kterou věřím prožili, či prožívají někteří z vás a může být třeba inspirací.

Už to budou skoro 2 roky, kdy jsem ukončila své veškeré aktivity a stáhla se do ústraní. Procházela jsem fází vyhoření, velkého vyčerpání, vše co mohlo, se mi v životě zhroutilo. Prožívala jsem stavy úzkosti, stresu, tlaku, paniky, nespavost, škubání těla z nervů, když jsem ležela v posteli. Signály mého těla jsem dlouho neposlouchala. Až jsem došla do fáze, kdy jsem se při vyřizování obyčejného e-mailu rozklepala, houpala jako autista, hodiny brečela a nebyla jsem schopna nic. Do toho jsem navýšila své berličky – kávu a cukr. Chodila jsem každý den do kavárny, bylo to místo, kde jsem si mohla oddychnout. Ze svého domova jsem si vytvořila kancelář a již jsem klid v něm nenacházela. Ovšem to jsem ještě netušila, jak káva a cukr stavy, které jsem měla, ještě zhoršují (o tom někdy příště). Největší chvíle pohody, klidu, zvnitřnění jsem prožívala v přírodě. Vždy, když mi bylo ouvej, tedy denně, jsem si chodila k Labi odpočinout. V ten moment jsem cítila, že nepotřebuji terapeuta, tím je pro mne příroda, ale odejít z prostředí a od lidí, kde jsem se necítila dobře. Dát si od všeho pauzu, klid. Protože jakýkoliv požadavek, tlak, vyvolával ve mne obrovský stres. Ten, kdo neprošel fází vyhoření, si asi těžko umí do tohoto vnitřního stavu vžít. Pro mne to znamenalo zanechat i aktivity, které jsem 10 let milovala, ztotožnila se s nimi, žila a to byl svět Loona Dance. Má bytost volala o pomoc, že je čas na změnu, jít svou vlastní cestou. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem byla zcela bez peněz, bez domova. Pracovat jsem nemohla, hluboko uvnitř jsem cítila, že i přes finanční nejistoty, je třeba prostě vše pustit a jen být. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat. A tak jsem vše pustila a nechala se vést. Přátelé mi poskytli azyl. Žila jsem v krásném domečku a starala se o jejich zahradu a sbírala její plody. Byla jsem v lůně přírody, sama, v klidu, jak jsem si přála. Byl to ale velmi náročný, těžký proces. Někdy jsem prožívala chvíli totálního bahna, zoufalství, beznaděje, paniky, ležela jsem s pláčem na zemi a prosila o pomoc. Někdy zase pocity krásné boží přítomnosti, lásky, že vše je v pořádku a vůbec nic nepotřebuji, jen být a cítit se. Odevzdávala a pouštěla všechny své role, se kterými jsem se ztotožnila, především role taneční lektorky Loona Dance, což bylo pro mne nejtěžší. Odstřihla jsem hodně lidí, stáhla se do ulity. V kontaktu jsem byla nejvíce sama se sebou a s blízkými přáteli, kteří mne obrovsky podporovali na mé cestě a měli pro mne pochopení – NE odsouzení, že nepracuji. Vlastně většinu nejmilovanějších přátel mám z „klanu“ Loona Dance. Díky této 10 leté životní cestě jsem potkala mnoho úžasných žen a jsem moc vděčná za naše přátelství, jsem vděčná za mnoho dalšího. Život asi testoval mou důvěru v něj, v sebe. Připadala jsem si jako v temném tunelu, kdy vůbec nevidíte kam jdete, jen věříte ve světlo na konci tunelu, ale kde je ten konec? Kráčela jsem krok za krokem a někdy zakopla, spadla ještě hlouběji a pak zase vstala. Má vnitřní síla mne vedla.

Pak se stal zázrak koncem roku 2022, skrze kamarádku mi do života přišel muž a já věřila celým svým bytím, že se mi splnil můj životní sen a to životní partner. Zprvu zdálo se to jako pohádka, přijal mne k sobě se vším všudy. V únoru minulého roku jsem se odstěhovala za ním na Šumavu, zařídili si společně náš domov a vše jelo jak po másle. Ale tato pohádka brzy skončila, v dubnu jsem dostala košem a vše bylo pro mne velkým šokem. Nechci zde rozebírat detaily, byla to pro mne tvrdá životní lekce. Nikdy jsem tolik nevěřila, neodevzdala se muži, ztratila jsem ale samu sebe, svou veškerou pozornost a lásku jsem směřovala jemu, nikoho jiného jsem tam neměla. Hodně jsme si vzájemně odzrcadlili naše hluboká vnitřní zrazení, naše vzorce. Prostě jsme nebyli pro sebe stvoření, ale bylo to pro nás oba velké ponaučení. Já se zase musela postarat o sebe, nevěděla jsem kam jít, práci jsem ještě neměla, tedy ani žádné peníze, všechny věci přestěhované na Šumavě. Pro mne to byla ještě těžší výchozí pozice. Panika, úzkosti, strach se opět dostavil. Ale vděčím přátelům i svým bývalým partnerům, že mi moc pomohli.

Od května do října minulého roku jsem se stěhovala 4x, neměla jsem na nájem, tak jsem se stěhovala od přátel k přátelům, kteří mi poskytovali azyl. Dělala jsem si ze sebe srandu, že cestuji s růžovým kufříčkem s nápisem „Chcete mne?“:) , no někdy jsem se upřímně smála nad sebou a někdy mi bylo zase do pláče.

Nyní už mám stabilnější – dočasné bydlení. Práci, no tu už vlastně ne, byla pro mne vyčerpávající, tak jsem dala k březnu výpověď, ale pomohla mi splácet mé závazky, postavit se zase na nohy a dala mi další cenné zkušenosti.

Od dubna jsem zase nezaměstnaná a vše nové mám před sebou. Dopřávám si teď nějaký čas volna a neztrácím naději a víru, že zde mne vše krásné čeká – partner, domov, rodina, tvorba, smysluplná práce, vše je možné :). A co bych moc ráda? Zase rozjela tanečky, ženské kruhy, moc mi to vše chybí.

A proč se to vše událo a co z toho vyplývá? No osobně to vnímám, že jsem od života dostala druhou šanci a tvrdou lekci, že nemůžu jet stále jako tryskomyška, všem vyhovět, vše zvládat sama, že je třeba umět říci NE, říci si o pomoc, nastavit si hranice, na 1.místo dát sebe – pečovat o sebe, naplňovat své potřeby, starat se o své tělo i Duši s láskou a něhou – být k sobě laskavá a jemná, zdravě vyvažovat aktivitu x odpočinek a mnoho dalšího. Ikdyž jsem mnohé z toho předávala ostatním ženám, prostě kovářova kobyla. Vše beru jako zkušenost, ničeho nelituji. Dalo mi to hodně, cítím se o dost silnější a ikdyž nejsem 100%, tak více vnímám, jak nakládám se svou energií, jsem k sobě citlivější a více asertivní. Někdy mne to vtáhne do starých vzorců, ale jsem ráda, že to zachycuji a měním. Krok za krokem. Vždyť jsem tak žila 42 let, tak buď k sobě milá ženo trpělivá a laskává.

S láskou,

Gabriela Borská