Před pár lety jsem psala článek na téma láska je svoboda a svoboda je láska, alespoň tak to vnímám, na té úrovni, kterou prožívám. Opět se mi vrací opouštět a nechat jít milého, ikdyž srdce mé nechtělo jiného. Každý máme cestu svou, mne určeno procházet často touto zkouškou. Cítit k muži hluboký cit, ale zároveň vědět, že nastal čas jej nechat odejít. Dát mu svobodu a nechat jej tam kam má dojít, k jiné ženě, která se s ním má spojit. Někdy mé ego, mé lpění jej nechce pustit, visí na něm a nechce dojít k zapomnění. A já si říkám, jak mne to zase moc učí, jak lásku činit svobodnou a svého milého nechat odejít za jinou, ikdyž ještě nezhmotněnou. Srdce mé je bolavé a touží po tom jediném, avšak vím, že tudy cesta nevede. Jen toto sváže jeho i mne a nenechá odejít k té pravé milované. Je zase čas jít, sbohem má lásko, nechť můžeme oba svobodně žít a zbytečně se tak netížit. Víra a vědomí v to, že je to správná cesta, jenž zavede nás na ta správná místa, je to, co mne drží nad vodou, abych se dál neutápěla v těch emocích smutkem zahalených. Nechávám Tě odejít a uvolňuji otěže Tobě i sobě, cítím vlnu přílivu lehkosti a radosti. Vím, že v mém srdci zůstaneš navždy, ale již jako krásná vzpomínka, blízký přítel, co k té pravé cestu našel. Již mnohokrát si procházím tímto procesem, co učí mne, kde lpěla a závisela jsem, že pro mne láska je v té svobodě, můžete někoho hluboce milovat, ctít si jej, ale nechat odejít jej, protože víte, že je toto nejlepší pro vás i pro něj. A že v náručí jiné ženy bude žít šťastněji. I já můžu kráčet svobodněji a tak i rychleji dojít k tomu, který určený je mi. Touto zkouškou já odhazuji další závaží a kráčí se mi o něco lehčeji.
Děkuji všem mužům, kteří v životě prošli mi, jsou to nádherná stvoření. Měla jsem tu čest poznat v jejich náručí krásu, radost, smutek i bolest, cítit rámě rytíře a ochránce, cítit se nechtěná a odmítnutá, někdy ztracená a méněcenná, cítit se blažená, milovaná a okouzlená. Procítit paletu různých barev a jejich odstínů. Vidět skrze ně sebe, kde všude nejsem dokonalá, kde se cítím, ještě nevyzrálá, ale i krásu a sílu, která se tam ukrývá, ještě vím, že mne čeká cesta dlouhá. Budu snad někdy zcela dokonalá? Kdepak, ne, to je jen iluze, to je cesta má, neustále prožívání a objevování a vlastně mne to i celkem baví. Někdy je to náročné a přeji si jen klid, ale život je pohyb, ten nelze zastavit. Duch prahne po poznání a k růstu jej stále něco popohání, zastavit se je jako smrt, kde není pohyb, není růst. Co byla včera dnes už není, život se tak rychle mění. Snad abychom co nejdříve dozráli a došli k svému cíli, především vnímali všechny naše kroky, které nás k němu dovedly.
S Láskou
Gabriela Borská
17.6.2019