Osobně děti nemám, ale co vidím ve svém okolí, na tomto světe, je nepřehlédnutelné. Již od mala učíme své děti soutěživosti, učíme je to v různých hrách, ve školách, kroužcích. Učíme je, aby se snažily být těmi „nejlepšími“, aby dosahovaly „úspěchů“, aby se předháněly a porovnávaly s jinými. Aby se cítily „lepší“ než druzí. Když se tak stane, když dojde k „výhře a úspěchu“, přijde chvilkový pocit štěstí a radosti, ale tento pocit je jen krátkodobý a velmi pomíjivý, avšak s velkými následky do našich životů. Děti na druhém břehu, které „neuspějí, nevyhrají“ se často cítí opačně, jako méněcenné, neschopné, horší atd. a zde dochází ještě k hlubším následkům. A možná se nedá porovnat, jaká varianta je „lepší či horší“. Naučíme své děti velké soupeřivosti a honbou se za „úspěchem, být lepší“ a to má velké dopady na naše životy, na náš svět.
Ano někteří jsou názoru, že soutěživost a dosažení úspěchu, snažit se být lepší než druzí, je v pořádku, neb nás to posouvá a nutí býti „lepšími“. Neboť v tomto světě je přeci třeba být „úspěšný“, „silnější přežívají“ a jiné další argumenty.
Ale co to znamená úspěch? Co to je být lepší? Jaký to má smysl? Proč bych taková chtěla být ve srovnání s druhými? Co mi to přináší? A co to přináší našim dětem, společnosti a celému světu?
Osobně vnímám, že výše uvedené přináší především nelásku, boje, nevědomost, soupeřivost, taktiky a manipulace, války, nemoci, chudobu, vnitřní prázdnotu, povrchnost, oddělenost, chamtivost, nezdravé sebevědomí či nezdravá méněcennost a našlo by se mnoho dalšího.
V dospělosti výše uvedené pak používáme dál. Je pro nás „přirozené“, resp. se toho domníváme. Soupeříme ve vztazích, v práci, hrajeme tyto neustálé hry. Cítíme se pak šťastní a naplnění? Prožíváme radost ve vztazích, v práci, doma, všude, kde se pohybujeme?
Většina z nás ne a není se pak čemu divit, že jsme tam, kde jsme, kde je náš svět. Stále přisuzujeme důležitost těmto věcem a myslíme si, že je to tak v pořádku, neb to dělají přeci všichni i naši předci.
Ne, není to naše opravdová přirozenost, tímto se ničíme.
Jsme hlavně Láska, Bůh, Jednota, všichni jsme propojení a vše, co děláme druhým, děláme i sobě, a naopak.
Osobně pro mne „úspěch“ znamená lásku, božství, najít tento vnitřní zdroj v sobě. K tomu nepotřebujeme druhé či různé instituce, aby nám Lásku a Boha poskytly. Dále probuzení, vědomí, žít skutečný život tady a teď, opravdovost, radost z toho kým jsem a rozpomenutí si na to. Pokora, úcta k životu, lidem, ke světu. Přijetí všeho, co se děje a není to vždy „růžové“, ale je to součástí života.
Každý máme svou cestu a svůj čas probuzení. Naše kolektivní vědomí má obrovskou sílu. Sílu, se kterou tvoříme náš svět, společně, všichni.
Osobně i mne čeká ještě dlouhá cesta, ale postupně se více probouzím a mnohé si uvědomuji. Velkou část aplikuji ve svém bytí, ve svém životě, a velká část je ještě přede mnou.
Každý máme život ve svých rukách, ale nejen život, který tady a teď žijeme, ale i život jako takový, život celého světa, vesmíru. Jsme přeci jako kapka v oceánu, kterou nelze oddělit, a společně vytváříme to, jaká voda v tomto oceánu bude.
Tak buďme Láskou a Inspirací, učme, jak milovat sebe, jak milovat jeden druhého, jak milovat život, jak spolupracovat, podporovat, jak tvořit.
S Láskou
Gabriela Borská
31.8.2017