Má milovaná,
kam ztratila se Tvá zář? Proč máš tak zahalenou tvář? Ty si dříve tak nádherně zářila, něhou a láskou obklopována si byla a světlem si pro nás byla. Proč tolik hrubosti je v Tobě viděti, je za tím smutek a bolest, jenž musela si protrpěti? Ty naučila ses pod maskou hrubosti vše krásné skrývat, snad v domnění, že Tě to ochrání. Omyl to byl ale největší, protože ochuzuješ sebe i nás o ten dar nejposvátnější. Tvůj jemnocit, něha a láska klenoty Tvými jsou, ale ty stále kráčíš s tváří posmutnělou, pod nánosem tíhy, tvá hrubost stále sílí, a tak ta nádherná zář, to světlo se vytrácí, ale ještě je čas, snad se ta zář zase k nám navrací. Snad nespokojenost a smutek v tom, že nejsi sama sebou. Ty potlačuješ to nejpřirozenější, své dary nejvzácnější, pro které si tu byla stvořena, aby si nám život a cestu domů prosvětlila. Tak již odhoď své masky, svou hrubost, ničemu neslouží, jen uvrháš sebe a nás do temnot. Rozžehni tu jiskru světla v sobě, ukaž svou zranitelnost, svou sílu v jemnosti a něze. Ničeho se neboj přeci, jsme Ti tu ku pomoci. Otevři se svému daru a dej smysl životu svému. Zachraň tím sebe, zachraň tím nás, ať tím světlem unikneme temnotě. My jsme svět, všichni lidé, co tu žijí společně se vším živým i neživím, a bytosti, které třeba nevidíš. Tvé světlo ovlivňuje nás, tak projasni svou zář.
S Láskou
Gabriela Borská
19.2.2019