Nedávno jsem jela na kole podél řeky Labe. Blízko domova a krásné cyklostezky se najednou otevřelo slunečnicové pole. Žlutá krása na mne z obou stran vykoukla a já ihned zastavila. Obklopena září plna úžasu jsem nasávala tyto dary a vysílala díky Matičce Zemi. Prošly mnou krásné vjemy přirovnání ženy s květinami.
Když květina vyrůstá ze země s plně zapuštěními kořeny ve svém prostoru plným svobody, dovolí si ukázat svou plnou krásu světu, odolná vůči všemu vůči větru. Pevně si tam stojí byť jen na kratičkou chvíli, tak dlouhou nežli dojde ke svému cíli. Ukazuje se jaká je, plná života, ve své jedinečnosti a opravdovosti. Neskrývá svou krásu, je beze strachu. Je zranitelná a přesto ve své síle ukotvená. Energii a svou životodárnou sílu čerpá se svých kořenů a je si vědoma Matičky Země darů. Bez ní by nebyla nic, bez kořenů by dlouho nepřežila, uvadla a umřela. Když má své sestry vedle sebe, jejich krása se ještě více znásobuje. Je to jak příval oslňující záře, pestrost barev, pro očí pohled blaženost uklidňující, inspirující a vyživující. Každá z nich má svůj prostor, neopičí se, neutiskují se, nezávidí, jen jsou samy sebou. Ví, že každá z nich je jedinečná a stejně krásná, prostě, jak byla zrozena, jako bohyně.
Chcete-li si květinu utrhnout, vzít ji její prostor, odříznout ji od kořenů, od matičky země, co se stane, ve vaší váze je a tam postupně chřadne, ztrácí krásu, svou zář, až nakonec uhyne.
Ve světě lidí, ve světě žen, vnímám to velmi podobně, není to sen. Bez pevných kořenů a propojení s Matkou Zemí se žena ztratí a někdy si i sem tam uletí. Snad se jednou vrátí na zem a pokryje svůj život a planetu Zem láskou i blahem. Bez svobody a prostoru k vlastnímu růstu hůře hledá žena sebe, svou hodnotu. Je třeba se navrátit ke své prvotní síle, ke svým kořenům, načerpat energii, být plná lásky, tak rozdávat světu krásné dary a inspiraci. Naše lůno, naše pánev, naše děloha je propojení s matkou zemí, tam vše vzniká i zaniká, život, intuice, síla i naše tvořivost, všeho tam máme dost. Svými chodidly jako kořeny se spojme se zemí a načerpejme jimi životodárnou energii do svého lůna, do své dělohy. Uveďme do pohybu ten náš kotel a rozpalme tak hřejivý oheň. Sílu, která nás léčí a vyživuje a radost do života tak větší pojme. Sílu, kterou můžeme dát sobě, druhým i světu. Být zářivá ve své plné kráse a žít život v čisté lásce. Máme v sobě hodně potenciálu, tak už se neschovávejme více a vraťme se ke svým kořenům. Navraťme světu svou sílu, ctěme své muže a žijme život v radosti, lásce a hojnosti.
S láskou
Gabriela Borská
15.6.2018