Dnes je novoluní a vnímám, že nyní je ideální čas napsat tento příběh a zároveň jej tím uzavřít. Je to cca 9 měsíců, kdy jsem byla v rozchodové fázi s mužem, o kterým jsem věděla, že není pro mne tím správným a tento vztah je pro mne destruktivní. Nenašla jsem však v sobě sílu říci odcházím, je konec a tak přišel zásah z nebes. Otěhotněla jsem neplánovaně a to mne ještě více ukotvilo v rozhodnutí opustit tohoto muže. Jeho chování, postoj a totální nepodpora mne jasně varovala, jdi dál má milovaná, dokud jsi ještě silná. Každý z nás, tehdejší partner, tak i já, si procházel vlastním příběhem, svou realitou, a to se neslučovalo absolutně s naší společnou cestou. Nechci jej jakkoliv hanit ani se vracet, co kdo komu ne/udělal, mělo to svůj smysl a každý z nás si své odžíval. Těhotenství bylo v první chvíli pro mne šok, ale záhy přišel mílový skok a já procítila obrovskou radost a požehnání, že jiný život se ve mne rodí. Tak jsem se smířila s osudem, že budu jen já a malé v rodině neúplné. Má ideální představa byla a je jiná, tedy v harmonický partnerský základ přivítat společně tento zázrak. Avšak víru ve vyšší síly mám dosti a tak vím, že vše má svůj smysl a není třeba nad tím lámat pěstmi. Každým dnem jsem se těšila a mluvila k malé, pozorovala, jak ve mne se vše mění a plod zraje. Brzy však přišel další zásah z nebes veliký, který mne naučil jak život se rychle mění a není třeba ztrácet ani chvíli. Byla jsem na první kontrole a já se radovala vesele, když jsem ten zázrak malinký viděla na obrazovce, jak krásně je zasezen uvnitř v děloze a těhotenství není mimoděložně. Má gynekoložka mně však vyvedla z omylu a to velmi laskavě a soucitně, že zde není žádný tlukot srdce, plod se nevyvíjel hladce. Jsem vděčná, že má gynekoložka je tak úžasná a ctí i cestu alternativní. Tedy nabídla mi dvě možnosti, buď jít do nemocnice, kde plod vyjmou po chvilce, nebo počkat, než se spustí menstruace. Za mne volba byla jasná, nepůjdu do žádné nemocnice, důvěřuji svému tělu, které ví, co a jak se má dít. Tedy jsem čekala 2,5 týdne s neživým miminkem ve svém lůně. Však stále jsem jej cítila, každý den hladila a k němu promlouvala, cítila, že je to ona, má malá dcera, která by již touto dobou byla porozena a po mém boku žila. Na tento den nikdy nezapomenu, 27.7.2020. Ráno se mi začala spouštět menstruace, na bolesti netrpím, ale tentokrát to bylo silný. Přicházely velké bolesti jako když vám někdo řeže a bodá do dělohy, avšak mezi tím přicházely i pocity blaženosti. Mé bylinky, ani olejíčky na tuto bolest nepomáhaly, vše zesílilo k poledni, kdy jsem prožila nebolestivější chvíli. Pocity blaženosti jako by nebyly, jen řezavé bodání a řezání, jako by chtěl někdo vytrhnout dělohu z mého lůna, sílilo krvácení a vše se proměnilo ve řvaní a brečení. Volala jsem doktorce, co s tím, co by na bolesti zabralo, do nemocnice se mi nechtělo. Doporučila mi Ibuprofen 400, s tím, že pokud si nejsem jistá, ať dojedu do nemocnice. Stále jsem však měla pevnou víru, že vše je v pořádku a zůstanu raději doma v klidu. Tehdejšího muže jsem do lékárny poslala, ten čekal doma připravený na odvoz, když bych zavelela. Jediný, co v tu chvíli mne zajímalo, „dej už sem doprdele ten Ibuprofen :D“. Dal mi jeden, já si však vzala vzápětí ještě jeden. Postupně křeče, bolesti ustupovaly a já zase zažívala tu blaženou chvíli, kdy nic nebolí. Toto trvalo pěkně dlouhou chvíli, snad 5, 6 hodin, nepamatuji si přesně, usnula jsem na chvíli. Večer pak cestou na záchod jsem cítila, jak něco velkého se ze mne uvolnilo. Bylo to mé malé, větší než zapalovač, chvíli jsem jsem si jej prohlížela a s lákou rozloučila, do záchodu spláchla. Nic jiného mne v tu chvíli nenapadlo, později mé srdce zaplakalo, že někam pod zem v přírodě jsem jej s úctou nepohřbila a pěkně se s ním rozloučila. Na kontrole mne paní doktorka pochválila, jak jsem vše krásně zvládla, že jsem plně vyčištěná a není třeba dále chodit na dočištění, a že jsem si prošla takovým mini porodem přirozeným.
Minulý rok byl pro mne nejtěžší v životě, největší bolest, kterou jsem si prožila, zároveň s tím i velkou radost, požehnání, mne velké posílení. Nikdy jsem nepocítila takový velký klid, sílu, požehnání, radost, pevnost, víru, když jsem v sobě malé měla a cítila, že vše je v pořádku a nic mne jen tak nesemele, že udělám vše pro to malé. Vím, že vše bylo dáno osudem a jsem ráda za to vše prožité, otevřelo mi to cestu k energii mateřské a věřím, že jednou se dušička vrátí a budu ji hrdě držet v náručí, s jejím otcem po boku, dáme ji láskyplnou rodinu. A když ne, nic se taky nestane.
Co bych ráda vyzdvihla je síla ženství, vzájemné podpory a sounáležitosti. Po celou tuto dobu mého krátkého těhotenství a potratu, jsem získávala neskutečnou podporu od všech žen (má rodina, rodina mého ex-partnera, ženy, které to se mnou sdílely, a také ženy z Loona Dance Academy). V této době probíhal intenzivní výcvik a já se mohla se ženami podělit, zatancovat si (to mi dělalo nesmírně dobře), byly obrovskou podporou a to mne také drželo nad vodou. Já si prožila skutečnou sílu ženství, ženského kruhu, opravdovou sounáležitost, sesterství, lásku, přijetí. Po celou dobu jsem cítila neskutečnou sílu, vděčnost, pokoru, víru, že toto vše je se mnou, ženská síla a Bůh všude zdejší „nade mnou“. Na závěr jsem si dovolila pohýčkat a douzavřít mé malé nenarozené děťátko úžasným Rituálem zaviňování od Diany Novotné, neboť jsem si vším tím procesem uvědomila, jak sama na sebe dokáží být neskutečně tvrdá a hrubá a to se velmi intenzivně odráželo ve vztahu. Tedy stále je pro mne velikým úkolem být hlavně k sobě laskavá a něžná.
Z celého srdce vám děkuji všem, Lucii Kupcové – žena, která mi byla také velkou podporou, a díky ni jsem součástí nádherného projektu, Loona Dance Academy, který založila, a já se mohu potkávat s mnoha dalšíma krásnýma ženama.
S láskou
Gabriela Borská
13.3.2021